Dominik a Venuše

Paní Hausner napsala tuto povídku. Myslím, že patří i sem.
Dominik, žák i učitelka Venuše

Je pondělí, jdu do práce a moc si přeju, aby přišel Dominik. Už druhý týden marodí a mě moc chybí
Práce tzv. pedagoga spočívá v tom: vzdělávat a vychovávat jemu svěřené děti. Ty si obyčejně svého učitele vybrat nemohou. Je to vlastně oboustranné. Kantor si své svěřence také nevybírá. Prostě se dá dohromady kolektiv dětí, kterému „velí“ pedagog. Velí, je velmi silné slovo, někdy je to naopak, velí děti a pedagog končí na psychiatrii.
Rozhodně není profesionální mít ve třídě svého oblíbence a dávat mu to najevo. Udržet stejný metr pro všechny, umět stejně pokárat i pochválit, to je fuška. Každopádně i pedagog je člověk a má více nebo méně oblíbené děti, jasně, že tajně. Během mé pedagogické éry ve speciálním školství se mi dostalo pod kůži pár dětí.
Dominik nepřišel, odhlásím mu oběd. Chybí ve třídě při kreslení, chybí na kroužku v keramické dílně. Prostě chybí mi na každém kroku. Nedovedu si představit, že další školní rok už proběhne bez něj. Dominik letos končí povinnou školní docházku. Dominik, je kluk, který se mi zaryl až do morku kostí. Spolu jdeme ruku v ruce celým vzdělávacím programem již sedm let.
Když jsem poprvé viděla malého blonďáčka, který běhal po chodbě se vztyčeným prostředníčkem a cosi vykřikoval, moc jsem ho neregistrovala. Všimla jsem si ho znovu před hasičárnou, kde jsme byli společně na exkurzi. Všechny děti zaujala technika a vozový park hasičů, který si mohly i osahat, jen Dominik stál před budovou a bál se vejít dovnitř.
Další překvapení mne čekalo, když jsem dostala seznam dětí, které jsem měla vzdělávat v dalším školním roce, byl tam i Dominik.
Přišlo září a do třídy přivedl Dominika jeho táta. Z povinně vyplněných formulářů jsem se dozvěděla, že Dominik žije jenom s tátou.
Všechny děti si našly své místo, jenom Dominik stál mezi dveřmi, bál se nového prostředí, nového kolektivu, mne. Trvalo to pár měsíců, než jsem ho přesvědčila o tom, že mi může věřit.
Domácí prostředí – školu už měl Dominik „osahanou“. Začala jsem experimentovat. Mezi velký experiment patřila návštěva kadeřníka. S kolegyní jsme se rozhodly, že hru na kadeřníka povýšíme do reálu. Prostě spojení teorie s praxí. Ve škole jsme si hráli, jednou jsem byla kadeřník já, jednou Dominik. Všem se to moc líbilo a nápad navštívit opravdového kadeřníka všechny děti nadchnul. Po poradě s rodiči jsme měli nápad požehnaný. Jediný, kdo sice souhlasil, ale s výhradou, byl táta Dominika. „Když si ho chytíte, tak je mi jeho frizúra jedno.“ Byla to výzva. Teorii měl Dominik v malíčku. Co ho čeká, věděl, ale…
Přišel první zádrhel – nástup do autobusu. Opět neznámé prostředí. To jsem se s ním poprala poprvé – vyhrála jsem. Dominik seděl v autobuse. To, že vykřikoval, plival, jsem brala jako dohru a tvářila se jako vítěz. Hůř to snášela kolegyně, která se potila, slibovala, že je to poprvé a naposled, co mi skočila na tak blbej nápad. Dělala, že ke mně a k Dominikovi vlastně nepatří. Byla tady pouze se zbytkem natěšených dětí. Výstup z autobusu a odchod do salonu, kde nás již čekali. Opět scéna, Dominik se zapřel ve dveřích, prostě se rozhodl, že pro dnešek experiment končí. Poprala jsem se s ním podruhé a zvítězila. Byli jsme uvnitř. Ostatní děti už měly umyté vlasy a čekaly na nový účes, usmívaly se. Dominika jsem nasoukala do křesla a vysvětlovala a vysvětlovala. Mladá kadeřnice se klepala víc, než Dominik. Znovu to bylo na mně. Vzala jsem nůžky a účes se mi povedl. Za Dominika jsme neplatili. Odměnou pro všechny zúčastněné byl odchod z kadeřnictví. Na Dominika jsem byla moc pyšná. Zářil a byl šťastný, zvládl přeprat svůj strach a všem vyprávěl, jak byl dobrý. Táta nevěřil.
Přišla další velká výzva, škola v přírodě. „Ráda bych vzala Dominika sebou na školu v přírodě, co Vy na to?“ ptala jsem se otce, kterého jsem evidentně vyvedla z míry. „No, já nevím, ještě beze mne nikdy nikde nebyl.“ Opět jsem zvítězila, dostala jsem důvěru a Dominika v „lacláčích“ s velkým kufrem.
V tu dobu myslím, že už to vzdal a prát už se nechtěl. Možná mi přece jenom začal důvěřovat.
Přijeli jsme na chalupu, ubytovali jsme se. Dominika jsem měla stále za sebou. Vypadalo to, že je ke mně přilepený na suchý zip. Občas se odlepil, když ho něco zaujalo. Objevil výtah, do kterého se zamiloval. Jenže to byl pro změnu trest pro mne. Nemám ráda malé uzavřené prostory a vůbec ne, když se se mnou pohybují.
Koukaly na mne dvě velké prosebné oči, za ruku mě táhnul k výtahu. Teď jsem se bála pro změnu já. Nastoupila jsem, Dominik zářil, já se potila, ale vydržela párkrát vyjet nahoru a dolů. Dominik mi nevědomky ukázal, jaké to je zbavit se strachu. Učila jsem se. Naučila jsem se nebát se ve výtahu. Vždyť mě držel za ruku malý hrdina, který přepral už spoustu strachů.
Od té doby jezdí Dominik na všechny akce, vždyť se není čeho bát. Spolu jsme to přece vyzkoušeli.
Další jeho strašák bylo divadlo. Nejsou tam okna a chvilku před vytažením opony je tma. Ale přeprat tenhle strach stálo za to. Vždyť zážitek z představení byl vždycky tak velký.
Dominik čte, počítá, miluje hudbu, hlavně skupinu Kabát. Rád vypráví a maluje, internet je jeho kamarád. Každé jeho „mám tě rád“ je vyznamenání.
Doufám, že bude jeho viróza krátká a já se nebudu muset dívat na prázdné místo, kde obyčejně sedí Dominik. Učím se rozumět jeho světu a vážím si toho, že mě do něj pustil. Učím se mít ráda vlaky, poslouchat jejich monotónní zvuk a radovat se z drobností… 😛  😛